Začíná to vcelku hezky. Dvě spřízněné duše si slibují věrnost, lásku a vzájemnou úctu a těší se na společný život plný harmonie a štěstí. Více než polovina z nich dřív nebo později skončí u rozvodového řízení, kde se jako psi zhádají o peníze, děti a kdo že za to vlastně může. Udělají pár scén, pěkně si to vytmaví a rozejdou se, každý se svými šrámy na duši, někdy i na těle. Anebo se rozejdou v poklidu, usmívají se na všechny strany, hrají si na rozumné a odpovědné. A své šrámy nenávidí a tváří se, jako by vůbec neexistovaly.

Příčiny takového stavu jsou docela nasnadě. Žijeme v době individualismu a liberálního utilitarismu. Nenaplňuje tě vztah? Rozejdi se! Prožíváte problémy? Rozejdi se! Nudíš se s ní/ním? Rozejdi se! Je to přeci tak jednoduché. Problém je v okamžiku vyřešen, není-liž?

Není-liž. „Vyřeší“ se možná viditelné projevy onoho problému, ale ta podstata, pravá příčina zůstává a přenáší se do dalších vztahů. Samozřejmě, že nejrůznějších příčin a vlivů je zde více, nicméně ta hlavní a podstatná mezi nimi vychází z postmoderního způsobu uvažování euroatlantické civilizace. Tou příčinou je konzum.

Konzumní člověk (tedy typický Američan/Evropan) sedí na pohodlném gauči, cpe se brambůrkama a čeká, co mu kdo přinese. Co mu kdo nabídne. Jak mu kdo poslouží. Co pro něj kdo udělá. Tato pasivita a „spotřebnost“ se jakožto životní filosofie musela nevyhnutelně přenést i do mezilidských vztahů, tedy i do vztahů partnerských.

„Budování vztahu“ dnes spočívá ve společném sledování televize. A když se do manželství vloudí nějaký dlouhodobější problém, partneři to nejraději řeší útěkem. Nemají žádný zájem o svůj vztah bojovat, nesnaží se konflikt se vzájemnou láskou a pokorou vyřešit, protože jim to prostě za to nestojí. To by totiž vyžadovalo velké úsilí, přiznání vlastních chyb a taky krok do neznáma. A proč by to vlastně někdo vůbec riskoval, když zachránit může jen vztah, o kterém slíbil pln radosti a lásky, že jej ukončí až smrt? Tak se raději rozejdem. Obrazovkou se přeci můžem krmit pořád.

Sám zkušenost s manželstvím nemám, ovšem řídím se zásadou „lepší než učit se z chyb vlastních je učit se z chyb jiných.“ Chodím s očima a ušima otevřenýma a měl jsem možnost slyšet výpovědi mnoha zkušenějších mužů i žen na jejichž základě jsem dospěl k přesvědčení, že to, co vztah nejčastěji zabíjí a vede k hádkám a jeho rozpadu, je nedostatek komunikace. Nemám na mysli jen tak nějakou výměnu informací. Mluvím o tom si spolu sednout a se zájmem si vyslechnout, co  nám náš protějšek chce říci, co prožívá a – jedno z nejdůležitějších – čím ho štveme. Umět sdělit, přijmout a reagovat na kritiku podle mě patří k nejpodstatnějším rysům „zdravého“ vztahu. A řekl bych, že je nutnou podmínkou pro opravdu šťastné soužití.

Jsem skálopevně přesvědčen, že koncept „manželství na celý život“ není nijak zastaralý, překonaný nebo zbytečný. Dnešní společnost ho však často vnímá jako nevyhovující. To zajisté je. Spoustě lidem nevyhovuje. Nevyhovuje jim závazek, vzájemná odpovědnost, úsilí, které je třeba do kvalitního vztahu vložit. A tak se raději znovu vyvalí před televizi a přemýšlejí, proč mají tak zpackaný život...

 Marek Pecina

Masarykovo gymnázium a JŠ Vsetín

Autor dostane knižní cenu